„Každý zákrok, který dítě vnímá jako ponižující nebo zbytečně kritizující, má dlouhodobě destruktivní vliv na jeho víru v sebe sama.“ – Jana Nováčková
Například studie Jany Nováčkové ukazuje, že opakovaná kritika může vést k nízkému sebevědomí a negativnímu vnímání vlastních schopností, což se odráží na celkovém přístupu k učení.
Základy efektivního učení
Přístup „učte učením, ne opravováním chyb“ vychází z moderních poznatků neurověd a pedagogiky, které zdůrazňují, že děti se učí nejlépe v podporujícím, bezpečném a respektujícím prostředí. Tento přístup je úzce spojen s Montessori pedagogikou, která klade důraz na samostatnost, objevování a pozitivní posilování.
Siegel ve své knize zdůrazňuje důležitost integrovaného přístupu k rozvoji dětského mozku. Popisuje například techniku „pojmenování a zkrocení“ (name it to tame it), která pomáhá dětem zpracovat silné emoce pomocí vyprávění příběhu o dané situaci. Tato metoda učí děti nejen regulaci emocí, ale také zlepšuje komunikaci mezi levou a pravou hemisférou mozku. Dále zdůrazňuje, že poskytování pozitivních zkušeností a přístup založený na porozumění podporují neuroplasticitu a dlouhodobý emoční i kognitivní rozvoj.
Neurověda a vliv na mozek
Podle neurovědy se učení zakládá na tvorbě nových synapsí mezi neurony. Tento proces probíhá především díky plasticitě mozku, která umožňuje přizpůsobení nervových spojení na základě zkušeností a podnětů z okolí. Studie Hebbova zákona například ukazuje, že opakovaná aktivace dvou neuronů současně vede k jejich silnějšímu propojení. Neurovědci jako Eric Kandel, držitel Nobelovy ceny, rovněž zdůrazňují význam pozitivní zpětné vazby při tvorbě dlouhodobých paměťových stop a efektivním učení. Pokud dítě zažívá opakovanou kritiku, aktivuje se u něj stresová reakce, která může blokovat schopnost soustředit se a tvořit nové nervové spoje. Tuto problematiku zkoumal například Bruce Perry, který ve svých studiích na téma neurosequential model of therapeutics popisuje, jak chronický stres negativně ovlivňuje limbický systém a prefrontální kortex dítěte. Podobně Stuart Shanker zdůrazňuje důležitost regulace emocí pro optimalizaci kognitivního rozvoje a schopnosti učení. Naopak, když dítě dostává pozitivní podporu a prostor pro objevování, mozek se stává plastickějším a efektivnějším při osvojování nových dovedností.
Důležitost role dospělého
V knize “Respektovat a být respektován”, na které se spolupodílela Jana Nováčková, se zdůrazňuje, že role dospělých není v opravování chyb, ale v nabízení jasných vzorů a vedení. Například při učení se oblékat je mnohem účinnější ukázat dítěti, jak si správně natáhnout ponožku, než ho kritizovat za to, že ji obul obráceně.
Praktické tipy, jak učit bez opravování chyb
1. Nabídejte prostor pro pokusy a omyly
Cílem je, aby se děti mohly učit z vlastní zkušenosti. Pokud dítě staví věž z kostek, není třeba zasahovat, i když hrozí, že spadne. Tento proces je klíčový pro rozvoj logického myšlení.
2. Používejte pozitivní jazyk
Místo „Takhle to neděláš správně“ zkuste „Podívej, tady je jedna cesta, jak to můžeš zkusit“. Pozitivní jazyk podporuje důvěru dítěte ve vlastní schopnosti.
3. Modelujte chování
Děti se učí napodobováním. Když dospělý správně vykonává činnost, dítě ji bude chtít napodobit. jen musíme velmi zpomalit u malých dětí, aby měly možnost vidět, jak naše ruce pracují a co vše dělají.
Lidová moudrost v pedagogice
Staré české přísloví, jako například „Chybami se člověk učí“, reflektují přirozený proces učení. V lidové výchově bylo běžné, že se děti učily prací vedle svých rodičů, aniž by byli za chyby káráni. Tento model je velice blízký Montessori přístupu. Podobnou filozofii najdeme i ve východních učeních, například v taoismu, který zdůrazňuje přirozený tok učení a růstu bez násilného zásahu. Zenové příběhy často vypráví o mistrech, kteří své žáky vedli skrze trpělivé pozorování a kladení otázek, což podporovalo jejich vlastní objevování.
Příběh na zamyšlení
Jedním z méně známých, ale inspirativních příběhů je zkušenost Helen Parkhurst, zakladatelky Daltonského plánu. Během své praxe vyučovala žáky v jednom pokoji s různými věkovými kategoriemi. Místo toho, aby opravovala jejich chyby přímo, povzbuzovala je k diskusi a hledání vlastních odpovědí. Například jedno z dětí vytvořilo chybný vzorec pro matematickou úlohu. Helen se pouze zeptala: „Myslíš, že by to mohlo fungovat i na jiné příklady?“ Dítě začalo samo analyzovat a přišlo na chybu. Tento přístup vedl k hlubšímu pochopení a větší radosti z učení.
Dopad na budoucnost dětí
Přístup založený na učení bez přehnaného opravování vede k tomu, že se děti stávají sebevědomější, zodpovědnější a motivovanější k dalšímu učení. Tento efekt má dlouhodobý vliv a promítá se i do školních let a dospělosti. Například neurovědec Michael Merzenich, jeden z průkopníků výzkumu neuroplasticity, zdůrazňuje, že podporující prostředí zvyšuje schopnost mozku adaptovat se a učit se novým dovednostem i v dospělosti. Děti, které si osvojí schopnost učit se prostřednictvím vlastního zkoumání, jsou lépe připravené na výzvy moderního světa. Navíc se snižuje riziko úzkostných poruch spojených s přehnanou kritikou.
Příběh na zamyšlení
Maria Montessori během svých studií pozorovala děti, které opakovaně skládaly geometrické tvary. Když jedno z dětí vložilo tvar nesprávně, Montessori nezakročila. Po několika pokusech dítě samo objevilo správné řešení a jeho tvář rozjasnil úsměv. Tento okamžik Montessori popsala jako „okamžik vnitřní radosti“, který dětěm dodává sebedůvěru.
Dopad na budoucnost dětí
Přístup založený na učení bez přehnaného opravování vede k tomu, že se děti stávají sebevědomější, zodpovědnější a motivovanější k dalšímu učení. Tento efekt má dlouhodobý vliv a promítá se i do školních let a dospělosti.
Závěr
Namísto zaměření se na chyby a jejich opravování bychom měli dětem nabídnout cestu, jak chyby použít jako příležitost k růstu. Například pokud dítě při stavbě věže z kostek udělá chybu a věž spadne, necháme jej zkoumat, nevarujeme předem, nezachraňujeme, neopravujeme. Tento přístup pomáhá dítěti porozumět principům fyziky a zároveň si osvojit dovednost řešení problémů bez pocitu neúspěchu. Učme děti objevováním a podporujme jejich přirozenou zvědavost, protože právě ta je klíčem k celoživotnímu učení.
Zdroje:
- Jana Nováčková a kolektiv: Respektovat a být respektován
- Maria Montessori: Absorbující mysl
- Daniel J. Siegel: The Whole-Brain Child